MP 18, zvaný též Bergmann 1918, sestrojený v roce 1917 proslulým Hugo Schmeisserem, byl přijat do speciálních útočných oddílů určených k čištění zákopů. Jednalo se o zbraň s dynamickým závěrem s předzápalem a zásobníkem původně určeným pro pistoli P-08. Z této zbraně se postupem času vyvinul legendární MP 40.

Samopal EMP má na svědomí H. Volmer z firma Erma Werke v Erfurtu. letech 1925-30 byl nabízen v několika variantách lišících se pojistkou a pažbou. V omezeném počtu se dostal do policie. V zahraničí měl větší úspěch a licenčně se začal vyrábět ve Španělsku.

Je zdokonalená verze MP-18, od něhož se liší především přepínačem režimu střelby. Zbraň se používala v občanské válce ve Španělsku a některých jihoamerických zemích. Vyráběla se v několika rážích.

MP 34 je přepracovaný rakouský samopal SI 100 a v roce 1939 byl přijat do výzbroje Luftwaffe.

MP 35, označovaný též jako BMP, je jen lehce upravený MP 34. Byl vyráběn pro různé země a v pěti rážích . V Německu byl ve výzbroji policie (40 000 kusů)

Extrémně vzácný prototyp firmy Erma, z kterého později vzešel slavný MP 38/40. Od MP 38 se liší hlavně jiným zásobníkem, doleva a dopředu šikmou  zásobníkovou šachtu, suvným přepínačem režimu nad spouští a dřevěnou pažbou. Jsou dochovány jen dva exempláře, jeden v Pražském vojenském muzeu, druhý u německého sběratele. Ten byl původně ukraden spojenci z Göringova sídla Karinhall.  Soudí se že celková produkce nepřekročila padesát kusů. 

Samopal vyráběný firmou Erma Werke, původně určený pro výsadkáře a posádky tanků. Pro své kvality se nakonec rozšířil do většiny složek německé armády. Prvního bojového nasazení se dočkal během invaze do Polska. Od roku 1940 nahrazován levnějším MP 40. V malém množství se vyráběla i odlehčená verze MP 38 L s tělem z lehké slitiny.

MP 40 hojně používaný za II. světové války, známý též jako Schmaisser podle konstruktéra, přestože jeho podíl na konstrukci je nepřímý. Zbraň má dynamický závěr s předzápalem a střílí ze zadní polohy závěru a vratná pružina je vedena v teleskopickém pouzdře. Konstrukčně je samopal shodný s MP 28/II a má s ním i zaměnitelné některé díly.

Druhoválečná MP 41 vychází konstrukčně z MP 40 a liší se pouze pevnou pažbou a drobnými vnějšími rozdíly. Funguje tedy na principu dynamického závěru střílejícího ze zadní polohy závěru. Tyto zbraně byly původně určeny pro rumunskou armádu a firmou CG Haenel bylo vyrobeno 27 500 ks.

MP 3008 je německou kopií britského Sten gunu. Na rozdíl od něj měl vertikální zásobníkovou šachtu a zásobníky z MP 40. Paradoxní je, že původní Sten vycházel z německého MP 38.

Samopal obvyklé německé konstrukce bez uzamčení. Na první pohled je vidět co nejlevnější výrobu především svařováním ocelových plechů. V malém počtu se dostal do policejních složek. Existuje i  varianta MP-K lišící se jen a pouze délkou. 

Samopal MP5 pochází ze 70tých let a je nejrozšířenější zbraní své kategorie na světě. Všechny modely MP5 používají dynamický závěr brzděný válečky rozevírající se do pouzdra závěru. Verze A5 se liší od verze A4 pouze vysunovací pažbou. Zbraně jsou vyrobeny velmi levně lisováním z plechu a s velkým podílem plastů. U některých exemplářů je možnost střelby třírannou dávkou.

Verze legendární MP5 s integrovaným tlumičem . Od klasické MPS se liší pouze komorovým tlumičem hluku po celé délce hlavně navíc s nulovým výšlehem plamene. To je ovšem vykoupeno horší spolehlivostí v režimu dávek. Verze SD5 a SD6 se liší pouze použitou pažbou - SD5 s pevnou a SD6 s výsuvnou.

MP5 K (Kurz) se zkrácenou hlavní a pouzdrem závěru, předpažbí pak bylo změněno na přední pistolovou rukojeť. Zbraň byla vyvinuta pro speciální účely, nebyla opatřena žádnou pažbou a díky absenci omezovače se kadence zvýšila o cca 150 ran/min. Tato verze je užívána zejména německými jednotkami pracujících v civilu.

MPS K-PDW je v podstatě MPS-K klasické konstrukce, ovšem upravené pro potřeby osádek techniky a policistů v civilu, kde by zbraň standardních rozměrů překážela. Úpravy spočívají v doprava sklopné plastové pažbě s výkonným kompenzátorem. PDW (Personal Defense Weapon) je ze základu vybaveno třírannou dávkou a zásobeno z tradičního dvouřadého zásobníku s dvouřadým vyústěním.

Modernizované verze MP5 upravené pro některé vojenské jednotky. Oba modely byly jen prototypy a k jejich výrobě nikdy nedošlo. Úpravy byly zaměřeny na snížení váhy a zlepšení užvatelských vlastností například možnost osadit zbraň speciálním tlumičem.

Prototyp, při jehož vývoji bylo primární snížení váhy použitím plastů. Projekt byl zrušen ale posloužil jako základ samopalu UMP.

UMP (Universal Machinen Pistol) je uváděn jako nástupce MP5, má levnější výrobu, používá uzamčení rotačním úderníkem a má velký podíl plastových dílů. Pomalu se začíná zavádět do některých elitních ozbrojených složek. Existuje také v rážích 9x19 mm a .40 SW

Oba dva modely jsou čistokrevné MP5 s tím rozdílem že jsou upraveny na jinou ráži a mají rovné transparentní zásobníky. Oba také mají možnost střelby třírannou dávkou. Za vznik zbraní můžou požadavky FBI na samopal s velkou zastavovací silou a opravdu, v omezeném počtu je u pár amerických jednotek zaveden model MP5/10.

Je německou odpovědí na P90, jedná se o zbraň třídy PDW s uzamčeným závěrem a velice nestandardním nábojem s velkým průbojným účinkem. Má oboustranné ovládání, RIS systém po celé délce,výsuvnou pažbu a přední sklopnou rukojeť. Střílí z dvouřadých plastovích zásobníků s dvouřadým vyústěním.